Trasa s délkou 3300 m nabízí všechny obtížné prvky klasického sjezdu. Ostré zatáčky, strmá úbočí, zledovatělé úseky a celou řadu hrbolů. Přesně proto bývá „Streif” považována za jednu z nejnáročnějších a nejnebezpečnějších tras světového poháru v alpském lyžování. Tato extrémní rychlodráha umožňuje už po několika vteřinách jízdy vyvinout závratnou sjezdovou rychlost 100 km/h. Na nejstrmějším úseku dosahuje její sklon 85 % v kolmém směru. Pro ty, kdo si nevěří až natolik, jsou určeny také červeně značené úseky, systematicky se vyhýbající nejobtížnějším místům. I přesto se nenechme zmást. Stále přitom budeme vjíždět na úseky se sklonem okolo 40 stupňů, z nichž se v hlavě pěkně zatočí.

Označení „Švýcarská stěna“ se v případě trasy Le Chavanette, nacházející se ve středisku Avoriaz, nemíjí s realitou. Start sjezdu se odehrává ve Francii, ale končí se ve Švýcarsku. Sklon trasy dosahuje v některých místech až 50 stupňů, takže nápis „pouze pro experty“ rozhodně není planým varováním. Jedná se o jednu z alpských tras s největším průměrným sklonem terénu. Při troše štěstí nás tu v ranních hodinách přivítá měkký prašan, který v srdci každého lyžaře zmírní obavy z možného pádu. V odpoledních hodinách se horský svah mění ve strmou stěnu pokrytou jak beton tvrdou zledovatělou krustou, kde bez dobře naostřených lyží nemá jejich majitel šanci.

Vracíme se zpátky do Rakouska. V tyrolském Mayrhofen čeká na dobrodruhy trasa Harakiri, a jak už název napovídá, je určena pouze pro nejotrlejší. Se svým sklonem, který spíše než svah připomíná rozjezdový můstek pro skokany na lyžích, je jednou z největších sportovních atrakcí údolí Zillertal. Pro její pokoření je nutná maximální koncentrace úsilí a jezdeckých schopností na celém 1500 m dlouhém úseku, kde nejvyšší sklon dosahuje 38 stupňů. Proklatě strmá část nemá ani 400 m, ale precizní jízdu si vyžaduje hlavně úsek, na který se na lyžích vřítíme vzápětí. Každý, kdo si poměřil síly s touto krkolomnou trasou, si může v místních obchůdcích se suvenýry pořídit tričko s výmluvným nápisem „I survived Harakiri”.

Tříkilometrová jezdecká trasa Olympiabakken se může pochlubit maximálním sklonem 33 stupňů. Samotná lokalita se fanouškům zimních sportů vryla do paměti pořádáním světového poháru. Od pořádání zimní olympiády v roce 1994 je neodmyslitelně spjata se sjezdovým lyžováním. Trasa je považována za nejnáročnější v celém Norsku. O její nebezpečnosti se mezi jinými přesvědčil také rakouský lyžař Matthias Lanzinger, který zde v roce 2008 prodělal těžký pád.

Se svou délkou je Valley Blanche nejdelší freeridovou trasou v Evropě. Jedná se o proslulou výzvu všech odvážlivců, kteří si s lyžemi perfektně rozumí. Přinejmenším pro ty, kteří touží po nezapomenutelném sjezdu po neupraveném povrchu. Převýšení přes 2700 m a délka z ní činí jednu z fyzicky nejnáročnějších tras. Srázy, skalní spáry a převisy je vhodné překonávat ve větší skupině, nejlépe rovnou s průvodcem. Nezapomenulelné dojmy z jízdy v blízkosti samotného Mont Blancu je možné získat hned třikrát, respektive na třech variantách trasy: Normal Valley, Petit Envers du Plan a Grand Envers du Plan. S ohledem na nebezpečné úseky trasy se doporučuje „výlet za panoramaty“ v únoru nebo březnu.

Hraniční hora Vysokých Tater nepatří ani mezi nejstrmější, ani mezi jezdecky nejnáročnější místa. Pro mnohé je její sjezd pomyslným odrazovým můstkem pro pozdější překonávání tras uvedených v předchozích příkladech. Horské středisko vzniklo v roce 1935 a v průběhu uběhlých desetiletí bylo místem konání mnoha sportovních událostí. Proslulá trasa má na délku 5400 m a její převýšení činí 927 m. Trasa připomíná z Kasprového vrchu dlohou vinoucí se nit. Na území Polska je nejdelší a její horní část je pro výstrahu označena černě. Pokud si ji chceme z takovým odstupem prohlédnout, čeká nás strmý výšlap. Na vizuální estetice přidá rovněž skutečnost, že žádná jiná stanice v okolí nám takový výhled nemůže dopřát.