Abychom dokázali rozrůznit přírodní kůži od kůže ekologické, koženky či jiných náhražek, poslouží jako nejsnazší vodítko podívat se na její rubovou stranu. Přírodní kůže má na své spodní straně typicky mechovitý, jemně chloupkovaný povrch. Skládá se z vlákének a je matná. Umělá kůže je buď podšitá textilní látkou, nebo podlepená. Přírodní kůži je možné poznat také po čichu. Má svůj vlastní specifický, tlumený zápach s různou intenzitou, danou způsobem jejího vyčiňování a následnými preparačními metodami. Oproti tomu je umělá kůže buď zcela bez zápachu, nebo z ní cítíme pouhý zápach gumy či jiných syntetických hmot, nosu buď nepříjemných, nebo nezaměnitelně aromatických - nemajících však nikdy nic společného s přirozeností. Při porovnávání se uplatní také zkouška pohmatem. Pravá kůže reaguje na tlak prstů přiměřenou a okamžitou poddajností. Na rozdíl od umělých náhražek je elastičtější a celkově měkčí. Dalším způsobem testování může být obyčejná kapka vody. Ta nám pomáhá ukázat, s jak kvalitní kůží máme právě čest. Pravá kůže vysoké kvality má póry a je prodyšná. Pokud kůže nebyla impregnována, zůstane na ní po setření kapky vpitý mokrý flek, který ovšem zakrátko opět uschne. V případě kůže horší jakosti se tak nestane a dokonce se mohou po vyschnutí objevit přebarvení, fleky, nebo kůže ztuhne. A jako poslední poučku je třeba připomenout, že i povrch leštěné kůže je při pohledu pod lupou nerovnoměrný a neopakuje se na něm stále ten samý vzorek.

Po základním odlišení kůží přírodních (tedy takových, jež byly získány jen a pouze ze zvířat a prošly procesem vyčiňování a dalších úprav, majících jim zajistit kýžené vlastnosti a dlouhou životnost) od kůží umělého původu (ekologické, koženky, imitace z gumových materiálů), se nyní můžeme zaměřit členění první skupiny.

1. Lícové kůže. Klasická lícová kůže je téměř dohladka leštěnou svrchní vrstvou kůže. Řemeslnicky dobře zvládnutý postup má za výsledek, že je kůže odolnější vůči zašpinění a provlhnutí. Proces spočívá v mechanickém ohlazování a napouštění kůže speciálními vosky. Nejčastějši využívanými lícovými kůžemi jsou kůže hovězí, z dospělého skotu. Jejich jemnějšími variantami jsou kůže telecí, jehněčí a kůzlečí. Výjimečně odolnou, ohebnou a vlhkosti odolávající kůží je Cordovan, získávaná z horní části koňských hřbetů.

2. Hrubé čili semišové kůže (semiš, velurová kůže, suede) a kůže nubukové (angl. nubuck). Semiš je přesným postupem připravovaná rubová část kůže, typická svým „mechovitým“ povrchem. Vlákénka jsou o poznání delší, než je tomu v případě nubuku, kde jsou viditelné jednotlivé chloupky). Nubuk je jemně zbroušená svrchní část kůže, působící přírodnějším dojmem. Její povrch vytváří dojem pohledu na samet. Oba zmíněné druhy kůží jsou náchylnější vůči zašpinění, sedření a provlhnutí, a právě proto si vyžadují intenzivnější péči a konzervaci.

3. Lakované kůže (lakýrky), angl. patent leather.

4. Exotické kůže. Obvykle se jedná o krokodýlí, hadí, z některých druhů ještěrů nebo paryb (rejnok, žralok).

V nabídce S‘portofino je možné mezi jinými nalézt také ručně vyráběné kožené boty ALBERTO od italské značky Montelliana. Jako všechny ostatní modely pocházejí i ony z řemeslnické dílny, vznikly z lícové kůže, obarvované rostlinnými barvivy. Odlišují se ale svým nezaměnitelným vzorováním kůže, přípomínající lýkožroutem rozežrané dřevo. Klasický a přitom výjimečný model, působící nesmírně elegantně. Pokud namísto toho hledáte boty, z nichž bude sršet větší míra sportovního ducha, ale poradí si s nošením během celé zimní sezóny, nezůstává S‘portofino pozadu. Další z předních italských značek, Dolomite, nabízí u své řady CINQUANTAQUATTRO („čtyřiapadesát“) modely z italské hovězí kůže v různých barevných i tvarových provedeních.

O dlouhé životnosti kožených bot rozhoduje bezesporu kvalita jejich provedení. Ještě větší význam má však průběžná péče o ně, údržba a konzervace. Pokud se „na vlastní kůži“ přesvědčíte, že péče o boty není žádná alchymie, stane se pro Vás tato činnost samozřejmou rutinou a díky tomu se budete moci těšit z každého páru po mnoho sezón. Je dobré pamatovat o tom, že každý typ kůže vyžaduje odpovídající druh péče. Jedním z nejdůležitějších kroků v péči o boty je jejich impregnace. Ačkoliv se základní konzervační péče botám dostane už před vložením do přepravní krabice s cílem cesty na pulty obchodů, měli bychom právě tímto krokem začít, než si v botech poprvé opravdu vyšlápneme. Díky impregnaci je kůže chráněna před vlhkostí, promáčením a usazováním nečistot v jejích pórech, kde se usazuje a škodí.

V případě bot z lícové kůže se proces začíná vytažením tkaniček, aby bylo posléze možné vlhkým bavlněným hadříkem setřít všechny povrchové nečistoty, jako je bláto a prach. Pro impregnaci je třeba použít čistící přípravek, vhodný k čištění daného typu kůže. Po rozetření na celý povrch kůže je třeba počkat, až vyschne. Poté činnost opakujeme do doby, než se tekutina přestane do kůže vsakovat. Tehdy je nasycená. Jestliže hovoříme o samotném procesu čištění, je dobré využít za tímto účelem bezbarvé, nejlépe přímo k čištění určené preparáty. Boty je vhodné sušit za běžné pokojové teploty, nikoliv u zdrojů sálajícího tepla. Čistou suchou obuv je možné přetřít pastou, nejprve za pomoci měkkého kartáčku, aby se zaplnily póry, později opět měkkým hadříkem k tomu určeným.  Po vyschnutí vyleštěte obuv nakonec pomocí speciální rukavice nebo měkkého hadříku.

Obuv z hrubé kůže (nubuku a semiše) si k čištění vyžaduje speciálně k tomu určených štětečků, které odstraní nečistoty z nerovného povrchu, aniž by byl poškozen jeho sametově hebký povrch. Zmíněné štětečky mají obvykle dva speciálně upravené konce. Gumový, sloužící k prvotnímu odstranění čísteček špíny, a nylonovo-měděný, s nímž je možné zbavit se úporných nečistot i v obtížných místech a na chloupcích. Speciální preparáty pro čištění tohoto typu obuvi jsou samozřejmě na trhu dostupné.