Pojďme se seznámit s cyklostezkami, na nichž i ostřílení závodníci prolévají hektolitry potu, aby překonali hranice dosavadních schopností a mohli se radovat z osobních rekordů. Oslovili jsme známé polské sportovce, aby nám co nejbarvitěji popsali čarovná, ale na fyzičku náročná místa, která v nic zanechala trvalý dojem. Taková, jež jsou pro většinu ostatních milovníků cyklistiky zatím jen vysněnou metou, kam se snad někdy vydají.

Od roku 2003 téměř každou sezónu navštěvuji italské Livigno. Pro cyklisty je to doslova tréninková mekka a dokonalé místo pro vysokohorský trénink v polovině sezóny. Byla jsem tam už nesčetněkrát. Během svých tréninků jsem zároveň pokořila také nejbližší průsmyky, jako jsou Foscagno, Eira, Forcola. Ale nejsou to ony, které patří k největším výzvám zde se pohybujících cyklistů. Takřka na dohled od Livigno na kolaře čeká majestátní Stelvio, Mortirolo a mému oku nejvíce lahodící horský průsmyk Gavia. Mezi vyjmenovávanými lokalitami je Stelvio tím asi nejnavštěvovanějším místem, proslulým svými nekončícími se serpentýnami.

Tolikrát už jsem se na Stelvio vracela... a pokaždé se mi vybavuje vůně kávy, čekající v cíli, které se ve vysilujících momentech ještě nemůžete napít. Aby toho utrpení nebylo málo, na soustředěních se často potkávám s přítelem Przemkem Zawadou, amatérským cyklistou a blogerem. Jemu nediktuje nikdo, kde má jezdit. Takže kdykoliv se potkáme, zápolím já s konkrétním úsekem, kdežto on si spokojeně prohlíží zákoutí známých průsmyků, čímž mě tak trochu vytáčí.

V několika posledních sezónách se snažím svůj tréninkový program trochu natahovat. Pokud si chci naplánovat trénink, jsem si při tom vědoma faktu, že nejlepších výsledků dosáhnu, když se během výkonu vyplavují také endorfiny. Jízda po legendárních horských průsmycích Vás do popsaného stavu dostane automaticky. Díky tomu, že jsem si něco ze své námahy odpustila, se konečně po tolika letech můžu napít kávy na vrcholku štítu! Vlk se nažere a koza zůstane celá! Měla jsem i možnost potkat svůj sportovní vzor, silniční cyklistku Annemiek van Vleuten a část trasy absolvovat po jejím boku.

Happy end vyprávění se ale konat nebude. Budu upřímná. Stelvio jsem pokořila po méně namáhavé trase, té bližší k Livigno. Proslulé zatáčky jsem svou návštěvou ještě nepoctila. Něco mi však říká, že se na ně sice vrátím, ale už ne jako závodní cyklistka.

MAJA WŁOSZCZOWSKA

Mistryně světa v horské cyklistice z roku 2010 a dvojnásobná olympijská vicemistryně z let 2008 a 2016.

Cyklistickou trasou, budící v jedzcích silné emoce, je bez debat Sant Grau v Katalánsku. Před koncem stoupání přijíždíme do malé vesničky, necháme za sebou hezký starý kostel, který je pro cyklisty znamením, že už je bude čekat jen převýšení. K vysněnému bodu vede 5 km cesty s průměrným 6% sklonem, ale popravdě řečeno, k samotnému štítu je to ještě další kilometr strmého stoupání se sklonem 10, místy až 20 %.

Před několika lety jsem měla na Sant Grau svůj debut a se skupinou GVT jsem trávila chvíle v přípravném táboře. Byly to časy první velké popularity aplikace Strava, která měří cyklistům čas na jimi zvolených tréninkových trasách. Po tréninku jsem si všimla, že můj časový výsledek je mezi ženami jeden z nejlepších, ale jedna ze závodnic byla lepší, a dokonce o několik minut! Zeptala jsem se „a kdo že to je? Ta Marianne Vos?“ Všichni kolem vybuchli smíchy a poradili mi, abych si ji našla na internetu. Až tady jsem zjistila, že se jedná o třináctinásobnou mistryni světa a dvojnásobnou olympijskou vítězku!

Samotný průsmyk nepatří k nejnáročnějším. Jeho kouzlo spočívá v krásných výhledech do okolí. Začíná na pobřeží a po vyjetí prvních 200 metrů se nám po levé straně naskytne pěkný výhled na moře a kousek pobřeží Costa Brava, končícího se u městečka Tossa de Mar.

Množství zatáček po cestě vzhůru má za důsledek, že panorama je možné sledovat z různých úhlů, a navíc máme přehled, kudy se peloton pohybuje, tedy pokud ho vidíme pod sebou. Krušnější chvíle nastanou, pokud se cyklisté ztratí v dáli před námi. V takovém případě je brzy uvidíme, jak jedou v protisměru, ale vysoko nad námi. Co je lepší? Bez váhání mohu doporučit první možnost.

PAULINA KOTFICA

Mnohonásobná medailistka a několikanásobá mistryně Polska v triatlonu ve všech kategoriích. 11. místo na mistrovství světa v kategorii 1/2 Ironman (2017), vítězka  Enea 5150 Warsaw (2016).

Bylo mi dopřáno trénovat už na mnoha zajímavých místech. Sport byl vždy mou největší vášní a pokořování nových tras se milerád věnuji. Unikám tím stereotypu a rád si pro trénink vybírám jednu dlouhou trasu, namísto několika menších každodenních koleček. Existuje jen málo výjimek, a jednou z nich je trasa z Sant Feliu de Guíxols do cíle v Tossa de Mar. Nejedná se o typickou stezku, jelikož jde o jedno z nemnoha míst, kde po celou dobu jízdy nenarazíte ani na jeden vodorovný úsek. Pro doplnění - úsek má na délku 20,8 km, převýšení činí ve výsledku 495 m, počet výšlapů i počet sjezdů se spočítat ani nedá. A to samé platí o počtu zatáček. Atraktivita dle mého gusta: 6/5!

Už předtím, než jsem do Katalánska přijel na první soustředění, jsem o tomto místě slýchával z různých zdrojů. Ať už při sledování závodů, ve vzpomínkové knize o časech Lance Armstronga nebo při poslechu rozhovoru s Janem Frodenem. Nedalo mi spát, čím že si vysloužilo tak velkou slávu mezi cyklisty a triatlonisty. Plně jsem to pochopil až v momentě, kdy jsem se po úseku poprvé projel. Ano, trasa je nesmírně klikatá, nerovná a technicky náročná.

Vine se podél pobřeží vzhůru a dolů, vzhůru a dolů... Výšlapy přicházejí znenadání, jeden za druhým. Co chvíli musíte měnit za jízdy sklon. Každý z výšlapů je trochu jiný, což si vyžaduje dobré rozvržení vlastních sil. Stejně často se setkáme s klesáním. Právě na nich je důležité nepromarnit šanci a rychlostí nabrat dynamiku. Celková obtížnost je dána ohromným množstvím zatáček, přičemž pro vjezd do každé z nich je třeba jistého grifu co do rychlosti, směru i sklonu. Trase jednoznačně vévodí půvab okolního terénu. Z jedné strany moře, z druhé vysoké skály, nad hlavou blankytné nebe. Cyklisté, čelící neustálým změnám směru jízdy, se jen míhají kolem četných odpočívadel. Nikomu nezbývá čas na chvíli se zastavit, pokochat výhledem a pořídit si fotku.

MACIEJ CHMURA

Dvojnásobný mistr Polska (2017 a 2018) v závodech kategorie Ironman.

Třetí nejvyšší vrchol Pyrenejského poloostrova, Pico de Veleta, má přes 3 000 m a právě tady máte možnost šplhat nad úroveň mraků ve společnosti nejúspěšnějších cyklistů. Výjezd k horskému štítu nás učí především trpělivosti. Start začíná na úrovni okolo 900 m.n.m. a z více než 44 km dlouhé cesty se nám naskýtají malebné výhledy. Průměrný sklon trasy činí 5,9 % a převýšení je více než 2,5 km. Největší průměrný sklon na úseku 1 km je 9,2 % a na stometrovém úseku dokonce 11 %.

Ve výšce 2 650 m.n.m. narazíme na zátaras, za nímž se vine asfaltová cyklostezka, která půldruhého kilometru před samotným štítem přechází do štěrku a kamení. Pro velmi zkušené cyklisty není ani tento povrch překážkou, bránící jim vystoupat pod samotný vrcholek. Během výjezdu vzhůru mineme CAR, jedno z nejznámějších vysokohorských sportovních středisek v pohoří Sierra Nevada. Právě to je mojím oblíbeným tréninkovým místem. Poprvé jsem měla možnost sem dorazit v roce 2011 v rámci příprav na zimní olympiádu v Londýně. I když je trénink v tak vysoké nadmořské výšce dost náročný, přináší své zasloužené ovoce. Musím se ale přiznat, že jsem na kole nikdy až k vrcholku nevyjela, ovšem nikdy to ani nebylo součástí plánu. Zdolala jsem ho vždy jen po svých. Při pobytu v tréninkovém táboře jsem se mnohokrát s kolem šplhala z Granady až ke zmíněnému zátarasu, kde se nachází cíl jedné z etap závodů Vuelta Espania.

Výpravy na Pico de Veleta mi v hlavě zůstávají o to více, že během výšlapu je možné potkat největší cyklistické star: Alejandro Valverde, Nairo Quintanu, Marcela Kittela... Právě zde, na soustředěních uprostřed Sierra Nevady, budují čelní cyklisté kondici, a to je jedinečná přiležitost ke sledování a učení se.

AGNIESZKA JERZYK

Nejoceňovanější polská závodní cyklistka. Dvojnásobná účast na olympijských hrách v kategorii triatlonu (2012 a 2016), mistryně světa a Evropy U23. Čtyřnásobná vítězka prestižních závodů Ironman 70.3.

Na tohle místo jsem se podíval jen jednou, ovšem zanechalo ve mně výjimečné pocity. Jde o průsmyk Khardung La v Himalájích s nadmořskou výškou 5 359 m.n.m. Jakožto evropský závodník jsem projel už velkou část zdejších průsmyků, mnohdy několikrát. Obvykle mě to stálo mnoho sil a utrpení. I přesto se mi nedlouho po zakončení závodní kariéry podařilo navštívit s kolem místo, jehož malebnost a klidná krása, které mi byly po celou dobu společníkem, se nedají srovnat s ničím, co jsem za léta závodění zažil. Na úpatí hory leží vesnice Ladakh, nazývaná někdy Malým Tibetem. K vrcholku horského štítu vede 39 km dlouhá křivolaká cesta s malebnými výhledy. V nižších polohách je cesta pokryta asfaltem, ten ale postupně přechází v štěrk a místy v bláto, vznikající z tajícího sněhu.

Výjezd vzhůru mi zabral tři hodiny, ale následný sjezd byl něčím, na co se nedá hnedtak zapomenout. Příliv emocí byl fenomenální. Kdo by si byl před výjezdem pomyslel, že když po osm dnů během naší návštěvy hezky svítí slunce, bude během samotné túry sněžit? To vyvolalo snížení přísunu kyslíku, ruce trpěly, viditelnost klesla na minimum a orientace v terénu tím značně utrpěla. K tomu přidejme předpisy pro ježdění vlevo, ztěžující nám schopnost udržet se na krajnici a nespadnout do propasti, kterou pod sebou spíše jen tušíte, než vidíte. Pokud se Vám díky nízké hladině kyslíku nedokrvuje mozek a tkáně, cítíte v takových podmínkách skutečně jen adrenalin.

BARTOSZ HUZARSKI

Polský silniční cyklista a bývalý závodník týmu UCI Professional Continental Teams Bora-Argon 18. Specializuje se na ježdění v horách.